POVAHA

,,Je jako jeho matka.” nejčastější věta, která vystihuje tohle mladé lvíče. Už od narození s ním měli chůvy co dělat, aby ho udržely chvíli v klidu. Zaručená pomůcka, která ho v klidu udržela byla kobyla jeho matky a nebo jeden z jejích dravců. Fungovalo to na něj jako uspávadlo. Stačilo, aby byl chvíli v jejich přítomnosti a usnul jako špalek. Vždycky se začal smát, když do něj kobyla něžně dloubla čumákem. Tím svým smíchem rozesmál i svou mámu, ke které vždy shlížel svýma modrýma očima jako na jeho vlastní bohyni. Na svého tátu se sice kabonil, ale to mu nikdy dlouho nevydrželo, vždycky se začal smát jako uzlíček radosti. Náruč jeho rodičů pro něj byla vždycky bezpečné místo, tedy do doby než zemřela jeho máma. Sice byl v té době ještě moc malý, ale po jejím posledním objetí se bál kohokoliv obejmout. Když už jej někdo obejmul, začal brečet jako vyšinutý. Vyčítal si, že to způsobil svým objetím, že je jistě nějak prokletý a neuběhl by den, kdyby si to nevyčítal. Tyhle své myšlenky nikdy nikomu nesvěřil, dokonce ani svému o tři roky staršímu bratrovi, kterému bezmezně věří. Prázdno po své matce začal zaplňovat častým trávením času ve stájích, kde jen tak seděl v boxu matčiny kobyly. Jen tak s ní mluvil, jako by byla z části duchem jeho mámy. Kdykoliv se o ni někdo staral, musel být u toho. I když měla sebemenší záděrku, vyšiloval z toho a obviňoval stájníka, že za to může on. Sice to bylo pošetilé, ale zkuste si odmlouvat šestiletému dítěti, které chodí sedávat svému tátovi na klín a mluví s ním o svém dni jako kdyby to byl jeho deníček. Tahle důvěra byla do doby, než jej otec poprvé uhodil. Živě si pamatuje kdy to bylo. Bylo to poprvé, když dokončil na velký list papíru rodokmeny všech rytířů které znal z knih a vyprávění. S nadšením v očích za ním doběhl a nadšeně mu začal všechno popisovat, v jednu chvíli ucítil palčivou bolest na tváři a slyšel jenom trhání papíru. V tu chvíli chtěl řvát, mlátit kolem sebe a brečet, ale neudělal nic. Se slzami na krajíčku si sebral roztrhané cáry papíru a se sklopenou hlavou odešel do své komnaty. Bylo mu devět. Učení politických věcí jej nebavilo, měl radši rytíře, všechny ty knihy a spisy o nich. Ale učení erbů a čtení map mu jde jedna báseň. V tom má totiž prsty jeho záliba v rytířích a příbězích o nich. I když se snaží dobře učit, zatím mu to vychází jen z části. Nevydrží totiž moc dlouho sedět na jednom místě. Respektive zdědil hodně z povahy svojí mámy, tudíž je nezkrotný a divoký. Je její kopií a jde v jejích šlépějích. Tedy on by i choval její zájmy, jen to by mu otec nesměl zakázat koně. Svému otci se nikdy úplně nepodvolil, byl nezkrotný a myslel si své, proto už tolikrát schytal rány, že to už ani nepočítá. Jediný co má dovolené je sokolnictví, které si získalo jeho srdce. Sám vlastní sokola jménem Sei, zkrácené jméno jeho mámy. Své sourozence miluje stejně bez výjimky. K Tyreonovi vzhlíží, ale nikdy by mu to nepřiznal. Kdykoliv jsou v jedné místnosti, pokouší se napodobit jeho chování a držení těla. Své mladší dvojče rád škádlívá a nevadí mu, že se na něj pak zlobí. Přeci pavouci a brouci jsou roztomilý! I přes snahu svého otce stále vězí hlavou v oblacích a sní o tom, že jednou z něj bude skvělý rytíř. A samozřejmě jako chlapec vyvede i spoustu klukovin, jako jsou sázky nebo malé rvačky. Jeho talentem je kromě jmenování rytířů i kreslení a malování.

Minulost

Každý příběh začíná narozením a jinak to není ani u mladého Mikaela, který se na svět z matčina lůna dostal jako první. A samozřejmě z toho nebyl moc nadšený. Jeho řev by se dal označit jako bojový pokřik dornských nájezdníků, div by z toho sám neohluchl. Jediná chvíle, kdy byl potichu bylo v náruči jeho rodičů, ve které cítil bezpečí. Nemohli ho položit do postýlky dřív, dokud nebyl v hlubokém spánku, jinak řev a pláč začal nanovo. Postupem času se začal uklidňovat a zvládal uspání i od chůvy, ale i tak bylo potřeba, aby před spánkem viděl obličej svých rodičů. I když byl malý, moc dobře si uvědomoval ztrátu své mámy. V pozdějším věku si to začínal i dávat za vinu a kdykoliv jej chtěl někdo obejmout, začal vyšilovat, že i ona osoba umře kvůli němu. O tomhle strachu se nikdy nikomu nesvěřil. Začalo se i stávat, že se Mikael ztrácel, jelikož utíkal do stájí za kobylou, která patřila jeho mámě. V její přítomnosti se cítil klidně a připomínala mu její přítomnost. Pokud jí jednou ztratí, zasáhne jej to stejně jako ztráta jeho mámy. Když mohl, chtěl se začít učit jezdit na ní, ale Marren mu vysvětlil, že nemůže jezdit na kobyle nebo klisně. Zesměšnilo by jej to jako chlapce a později i muže. Jenomže on nechtěl jiného koně, ale nakonec souhlasil s kompromisem, že zatím bude jezdit na nějakém mladém valachovi a až se určité kobyle narodí hřebec, bude jeho. Tomu se i tak v jeho deseti letech stalo a Mikael nebyl nikdy v životě šťastnější. K jeho věku šesti letech se začal učit i jak zacházet s mečem, což bylo pro něj jakožto nadšence do rytířů zábavné a vyžíval se v tom. Míval i tréninky s jeho starším bratrem Tyreonem, který ho rozhodně nešetřil. Dával mu pěkně zabrat, ale jenomto nevadilo. Vždycky se zvedl jako nic a i přes mírnou bolest nebo nějaké to odření pokračoval. Každý rytíř se přeci musel vždycky zvednout a pokračovat dál a tím se i mladý lvíče řídilo. Další rána pro něj bylo to, když mu otec zabavil jeho koně a meč, že prý se málo věnuje svým povinnostem. Politika zkrátka nebyla nic pro něj, ale zato čtení map nebo jmenování rodů, erbů a rytířů… to mu šlo.Ve dvanácti letech slyšel, že se měl konat turnaj nedaleko místa kde bydleli se rozhodl, že se tam vydá. A díky přípravám, aby by se jeho brnění lesklo a on ho měl pečlivě na sobě zapomněl na lekci se starým mistrem. Když to zjistil otec… Dejme tomu, že se snažil o výrobu velkého stríbrňáku ze synovo zbroje. Jeden by čekal, že po tomhle by ho jeho zapálení přešlo, ale ono jen zesílilo. Některé spisy se mu podařilo i schovávat, například pod uvolněnou dlaždici pod jeho postelí nebo do rohů jeho postele. Musel se naučit být v tomhle vynalézavý. S otcem se sem tam chytly a on dostal za uši, ale co mohl nadělat? Chtěl stejně jako jeho máma zažít dobrodružství, ale nejdřív musel být skvělým rytířem. Klidně ať jej otec bije dál, jemu to stejně nepomůže. Kdykoliv má tu šanci, předvádí se před mladými lady a služtičkami, kterým zpívá a maluje jejich podoby. Vždycky se mu líbilo, když se začaly hihňat nad jeho poznámkami. Sice z něj není ještě ani muž, ale moc dobře si uvědomuje, že tomu tak dlouho už ani nebude. Jen bude muset nejdříve trochu dospět. 

Rodina