Před osmnácti lety se do rodiny Tyrellů narodila dvě dvojčátka, holky jménem Laysa a Sayra. Ale tenhle příběh bude právě jenom o LAyse, která je z dvojčat ta starší. Narodila se o pár minut dříve, ale i tak si jsou se sestrou podobné, za což je neskutečně ráda. Její dětství bylo šťastné a plné smíchu a radosti ze života. Svůj čas trávila se svými mladšími sourozenci, chůvami nebo se svou matkou, kterou měla neskutečně ráda. Sice byla až třetím dítětem a ke všemu dvojčetem, ale to její mámě nezabraňovalo v tom, aby jí rozmazlovala a věnovala jí svůj čas. Ve volných chvílích jí ukazovala jak vyšívá, přičemž si prozpěvovala a později se k ní přidávala i Laysa, když byla trochu starší a pořádně rozuměla slovům. Tuhle část svého života, která byla zalitá sluncem a vůní květin si vybavuje pouze matně. Ale jednu věc si pamatuje přesně, jako by se udála předešlý den. Byl to první den, kdy se vůbec účastnila nějakého turnaje společně se svým otcem, staršími bratry a sestrami. Povětšinou pohlední muži v nádherné zboji a na válečných ořích jí úplně očarovali. O to víc, když viděla jak dcera lorda pořadatele turnaje byla požádána, aby rytíři dala svůj věnec pro štěstí od panny. Představovala si, že to je ona. To jak následně i ona společně s obyčejným lidem fandila onomu rytíři bylo až pro ostudu, ale jí to neskutečně uchvátilo. Potřebovala to napětí nějak dostat ze své mysli a co k tomu bylo lepší než hlasité povzbuzování? V té době jí bylo deset let, za tři roky rod, který pořádal turnaj vymřel. Nezůstal z něj jediný člověk a pomalu ani památka. A to byl i první okamžik, kdy viděla draky.

​S dalšími roky života přišli i další povinnosti. Vyšívání, učení tance a etikety. Všechny jí bavilo, kromě tedy té etikety. Nesměla tohle, nesměla tamto. Přišlo jí to strašně omezující, když to porovnala se svými bratry. Jenomže její matka zemřela když byla ještě malá a komu jinému měla jít plakat na rameno, že i ona chce jezdit na koni a učit se zacházet s dýkou? Správně, svému nejstaršímu bratrovi jménem Theo. Už od smrti jejich matky se na něj upnula a brala jej jako svůj vzor. Pár slz, smutný obličej a prosby po nějakém čase zabrali a tak se ve svých dvanácti letech začala učit jak jezdit na koni a jak zacházet s dýkou. Neskutečně moc jí to bavilo a kdykoliv mohla, předváděla své nové dovednosti Theovi nebo svému dvojčeti. Jistěže Theo měl i své potřeby a někdy zmizel z jejich hradu, proto jej Laysa prosila, aby od nich nikdy neodcházel, nechtěla jej ztratit jako matku. A k jejímu štěstí to ani nemělo tak být. Tedy tak jí Theo aspoň ujišťoval a ona mu to věřila.

Přišel i její věk na to, aby se za někoho mohla provdat, tudíž jí bylo patnáct. Dávno už krvácela, ale až teď byla zralá na to, aby při porodu nezemřela. Jenomže se k ní nedoneslo, že by jí kdokoliv chtěl. A to jí mrzelo, tiše záviděla těm lady, které už dávno byli zasnoubené nebo měli své manželi a ona neměla nic. Chtěla být už dávno paní své domácnosti, ale nějak to vázlo. Tak prošení o to, aby Theo zůstal, vystřídalo prošení o to, aby jí už konečně našel nějakého muže. Tak moc už nějakého chtěla a to čekání jí unavovalo. Své dny trávila více venku v zahradách nebo v sedle svého koně. Sice přítomně byla na oněch místech nebo se svými sourozenci, ale myslí byla stále jinde. Představovala si, že se vdá za nějakého významného lorda nebo rytíře, ale nic z toho není. Už tři roky.